Kde se možná bere naše česká nejistota

Možná už v dětství, doma...

Byla jsem s mužem na dovolené v jižní Itálii. Bylo to all inclusive včetně večerního zábavného představení a živé hudby. Většinou jsme si hned po večeří šli všichni sednout do venkovního hlediště a pozorovali jsme přípravy.  A tam mě zaujala jedna situace, o které jsem často přemýšlela.

Děti všech národností se snažily vylézt na pódium. Hrály si na herce a zpěváky. Nebýt jiných jazyků, nepoznala bych žádný rozdíl.

Zato veliký rozdíl byl v hledišti, v rodičích! Většina těch českých křičela naštvaně na svoje potomky. Něco jako: „Ty debile, chceš to rozbít? Kdo to bude platit? Okamžitě si pojď sednout vedle mě na prdel a ani se nehni! Slyšíš?! Mám si pro Tebe dojít? Nepřej si mě, až Tě chytím!“

A tak ty české děti přišly, tvářily se zahanbeně a vyděšeně a měly zkaženou radost. Seděly a spolu s rodiči pozorovaly smutně ostatní děti, které si hrály na umělce, smály se a tvořily si nové kamarády.

Já jsem sledovala rodiče těch zahraničních dětí. Jak jsou hrdí na svoje děti a jak se dobře baví. Bylo mi to za ty české děti líto. A vůbec jsem se nedivila, že se snažily rodičům utéct a za jejich zády si stejně udělat, co chtěly. Jen ne na tom pódiu, před diváky a před rodiči.

Škoda, mnohé české děti měly evidentně talent zpívat, bavit ostatní a hlavně se radovat ze života, jen se nemohly projevit.