Můžeme za to, jak se k nám druzí chovají?

22.03.2019

promo image

Do určité míry ano.

Příklad ze života:

Pani A má ráda svůj klid a ráda si čte, navíc se jí po nemoci špatně chodí. Nejraději by chodila jen na nákup, k lékaři, za vnoučaty.  Na kulturu a výlet opravdu jen výjimečně, jen když ji to opravdu zajímá. Má kamarádku paní B, kterou má ráda, ale vadí jí, že paní B ji pořád nutí někam chodit. Pořád přichází s mnoha návrhy, kam by spolu mohly zajít. Paní A nerada paní B zklamává, sem tam s ní někam zajde, ale jasně a otevřeně neříká, že si to přeje jinak. Aby neurazila. A je z té situace nešťastná.    

Paní B je velmi akční, má spoustu energie a zájmů a je přesvědčená, že paní A potřebuje, aby jí někdo vytáhnul z domu, vytvářel program a zábavu. Často pani A volá a nabízí program. Je nešťastná a překvapená z toho,  že paní A nepřijímá dobře míněná pozvání, že je nevděčná. Paní B nechápe, jak někdo může sedět doma a argumenty paní A ani moc neposlouchá.

Ponaučení:

Obě paní jsou smutné, protože by spolu chtěly dobře vycházet.  Kdyby paní A říkala svůj názor dost jasně a otevřeně,  a nebála se, že urazí, a kdyby paní B neviděla  svět jen po svém a více poslouchala, co ji paní A říká, a dívala se, že se paní A špatně pohybuje, mohlo by všechno být jinak. Sem tam by si spolu užily nějakou pěknou akci.   

Neděláme to někdy podobně? Opravdu dostatečně komunikujeme a ověřujeme si, že nás ten druhý chápe správně?

Novinky na email