Teorie tygra

Moc hezký film, který dávají v kině. Mělo by ho vidět co nejvíce lidí, je poučný z mnoha důvodů.

Je o starším manželském páru, který už má dospělé děti. Děj je o tom, že žena vlastně řídí život manžela, říká mu, co je pro něj dobré, co by měl dělat, jak by měl žít. On šťastný není, ale podřizuje se, aby ženu netrápil a nezklamal. Až už situaci muž dál nemůže snášet, raději předstírá nemoc a jde dokonce do léčebny. Nakonec od ženy odejde   

Všichni jsme v kině fandili muži, když se začal osvobozovat a konečně dělal, co chtěl. Zlobili jsme se na ženu, jak se k muži chová, jako k dítěti chabého rozumu. Pořád muži vyčítala, že mu celý život obětovala a vždycky se o něj starala, nikdy neměla čas na sebe.

Já jsem se postupně začala zlobit na toho muže, protože ženě nikdy nic neřekl. Prý aby ji neranil. Ale nebylo to spíš proto, že se mu nechtělo něco řešit? Nedělají to někteří muži často? Raději odejdou, než by řešili.

Napadla mě otázka – nežilo by se oběma lépe celý život, kdyby si hned na začátku řekli, co od života chtějí, co očekávají jeden od druhého?  Aby otevřeně mluvili o svých pocitech, nebáli se je říct, protože by druhého mohli zklamat? Jenže větší zklamání a pocit promarněného života může nastat, když si lidé až ve stáří řeknou, že vlastně vůbec nestáli o oběti ze strany partnera, že se navzájem jen domnívali, co je pro partnera nejlepší, a ono to bylo jinak. Možná by oba věnovali více času sami sobě a svým zájmům a byli by oba šťastnější.

Myslím, že stejná pravidla platí nejen v partnerském životě. 

Jeden muž říkal kamarádům: „Já nebudu pít, moja říká, že nemám žízeň.“

A můj kamarád říkal: „Nechám si to projít manželčinou hlavou.“

A ještě něco pravdivého se ve filmu ukázalo. Že model chování žen k mužům se předával z generace na generaci. I pubertální holčička nebrala vážně žádného muže a chovala se i k vlastnímu otci pohrdavě. 

A platí to i obráceně, synové se často chovají k manželkám, jak to viděli u otce.