Proč za druhé nerozhoduji, když to není nutné

Jednou mi můj syn řekl, že nepotřebuje poradit, ale vyslechnout, To mi moc pomohlo, abych se zamyslela i nad mým stylem vedení zaměstnanců.

Snažím se vyslechnout, případně říct, jak bych věc řešila já, pokud jsem o to požádána. Svoji roli vidím ve  vytvoření podmínek k tomu, aby se moje dítě nebo můj zaměstnanec dokázali sami rozhodnout, najít cestu, která je pro ně nejlepší. V případě zaměstnanců tak, aby to bylo ku prospěchu firmy a vedlo k potřebnému dobrému výsledku.

Za děti bych nechtěla rozhodovat. Nedokázala bych žít s pocitem, že nejsou šťastní, protože se řídili mým rozhodnutím. Myslím, že lepší je jít dobrým příkladem.

Už jako malá jsem odmítala rady maminky, i za cenu, že takzvaně padnu na ústa.

Děti často říkají „sama sama“!  Na procházkách se psem pozoruji rozdíly mezi rodiči při sportování s dětmi. Někteří rodičové nechávají malé děti sjet z kopce na kole, zatímco jiní u stejného kopce křikem nutí děti slézt z kola a sejít pěšky. Děti, které sjedou, mají velikou radost, že něco dokázaly, i když sem tam spadnou a jsou odřené. Ty druhé vypadají někdy ustrašeně.

Nehodnotím, co je dobře a co špatně. Myslím, že je potřeba kombinace obojího, hlavně v klidu bez toho křiku.