Všechno, co se člověk naučí, jednou využije

Rozhovor pro Baby office (http://www.babyoffice.cz/) s paní Hanou Krejčí.

S Michaelou jsem se seznámila na obědě Business and Professional Women, kde měla zajímavý příspěvek o rovnováze mezi pracovním a osobním životem. To je téma, které v současné době hodně rezonuje, proto jsem se rozhodla Míšu požádat, aby se podělila o své zkušenosti z této oblasti. Sešly jsme se v útulné kanceláři v Praze na Pakráci, kde se spokojeně procházel Míšin pes a dotvářel tak příjemnou neformální atmosféru na pracovišti.

Na začátek hodně osobní otázka, jak se daří sladit práci a soukromý život vám?

Já moc nerozlišuji práci a soukromý život, vzájemně se obojí prolíná. Je to spíš o tom, co je pro mě v danou chvíli priorita. Mít čas na děti, když mě potřebují, dělat dobře svoji práci. Dbám na to, abych pravidelně dočerpávala energii, ozvala se mamince, manželovi, myslela na sebe. Mám jasno v tom, co je pro mě důležité, a podle situace něco vyzdvihuji a jiné upozaďuji.

Vy už máte děti dospělé. Bylo to vždycky tak, že se vám vše dařilo tak hezky skloubit jako teď?

Rozhodně jsem se o to vždy snažila. Byla jsem 6 let na mateřské dovolené, mám děti po 3 letech. Hodně jsem se jim věnovala, vodila jsem je do kroužků, plavat, cvičit, jezdili jsme na různé výlety. Po šesti letech na mateřské dovolené jsem hledala práci pokud možno v oboru. Mohla jsem nastoupit do laboratoře, ale tam by mi chyběli lidé a odrazovala mě pevná pracovní doba. Hlavním kritériem pro mě bylo, abych měla možnost se při práci postarat o své děti. Měla jsem štěstí, že jsem našla práci, která mi to umožňovala a nastoupila jsem jako obchodní zástupce farmaceutické firmy. Měla jsem k dispozici auto, takže jsem byla flexibilnější a mobilnější a zároveň jsem si mohla pracovní dobu naplánovat, jak jsem chtěla. Ale hlavně jsem měla babičku, manželovu maminku. Kdybych ji neměla, asi bych většinu platu věnovala někomu, kdo by mi s dětmi pomohl. V těchto podmínkách jsem měla pocit, že dokážu práci i rodinu dobře skloubit.

Spousta žen řeší, že když zůstane s dětmi takhle dlouhou dobu doma, že nebude v té správné pracovní kondici a práci si nenajde. Vy jste měla štěstí, že jste si ji našla. Máte nějaký tip pro ženy, jak najít práci, která bude flexibilní, bude je bavit a umožní jim starat se o děti?

Já si myslím, že je to hodně o nastavení v hlavě. Co je pro koho důležité. Často se vůbec nesnažíme vyjednat si pro sebe optimální podmínky a rovnou akceptujeme to, co nám někdo nabídne. Ženy si nevěří, chybí jim argumenty, jak zaměstnavatele přesvědčit, že udělá lépe, pokud je přijme. Protože ona mu bude opravdovým přínosem. Také vidím, že mladé ženy bývají pod tlakem okolí. Myslí si, že musí dělat všechno najednou a musí být ve všem výborné – výborná matka, skvělá zaměstnankyně a ještě všechno úžasně zvládnout doma, mít naklizeno, navařeno. Určitě se to netýká všech, nechci zevšeobecňovat.
Je moc důležité si udělat čas pro sebe a zamyslet se, co chci, určit si priority a podle nich si organizovat svůj čas. Třeba – chci se seberealizovat, ale musím se postarat o děti. Děti by neměly doplácet na to, že jsme si je pořídili a nemáme čas se o ně postarat. A úklid, ten může počkat nebo ho může vyřešit někdo jiný.
Není třeba mít všechno hned. Mladí lidé mají celý život na to, aby si vše vybudovali.
Je lepší nezůstat po dobu mateřské dovolené bez kontaktu se svým oborem, pokud se tam chci vrátit. Já jsem se věnovala spoustě věcí. Dělala jsem jazyky, cestovala jsem. Pracovala jsem na jednom zajímavém projektu, kdy jsem pomáhala přivést z Německa model péče o sirotky a postižené děti. Byla jsem v Německu a moje malé děti tam byly se mnou. Bylo to obohacující pro mě i pro děti. Vzala děti někam, kde měli možnost poznat jiné prostředí a životní hodnoty. Já jsem se zdokonalila v jazyce, naučila jsem se něco nového a do značné míry mě to směrovalo, abych si uvědomila, co chci a co nechci dělat. Všechno, co člověk v životě pozná, jednou využije. Nebyla jsem typem maminky, co si sedne na hřišti a povídá si s ostatními, to asi není ta správná průprava pro další profesní rozvoj. Ale je možné studovat, mít kontakt s kolegy nebo dělat dobrovolnickou činnost. Vždycky to jde. Hlavně nepropadnout pesimismu.
Ani při skvělé práci není dobré zapomínat na sebe.

Hodně se mluví o slaďování práce a rodiny a o tom, že by člověk neměl práci věnovat všechno. Co když to někdo takhle chce? Když vnímá práci jako své poslání a cítí, že práce je pro něj vším a nechce slaďovat.

Myslím, že správné je, žít život tak, jak chceme. Je na každém, kolik času věnuji práci, rodině a přátelům a sobě. Samozřejmě se to během života mění. Mladší člověk se více věnuje práci, postupně se ale hodnoty mění, asi i v souvislosti s tím, že se narodí děti. Není nic špatného na tom, když někdo rád pracuje, i já miluji svou práci. Jen je třeba se starat také o sebe a o své okolí. Není možné se mnoho let věnovat jenom práci. Pak je člověk zaslepený a vyhořelý. Dojdou mu síly.

Takže tělo samo si řekne.

Ano, ale je to pozdě, když už se hlásí. Můžu pracovat hodně, ale musím myslet na svoje zdraví. Musím se o sebe starat tělesně a duševně. A nemělo by se zapomínat ani na své okolí, na své přátele a rodinu. Protože vždycky přijdou v práci nějaké těžkosti a ti nejbližší jsou vždy první, na koho se obracíme.

Spousta lidí si uvědomuje, že nežijí tak, jak chtějí, chtěli by to změnit, mít víc času na sebe, ale jsou v tom rozjetém vlaku, mají malé děti, hypotéku, vysoký standard a ono to úplně nejde. Co s tím?

Ideální je nedostat se do takové situace. Moje babička říkala, že i vlaštovka ví, že musí mít hnízdo a přivést do něj mladé. Vím, že mladé lidi k tomu tlačí společnost a okolí, ale stejně si myslím, že  hmotné věci nejsou až tak důležité, jak to mnoho lidí vnímá. Připadá mi, že se někteří lidé spíše srovnávají s ostatními a to je žene někam, kam třeba sami ani nechtěli. Vždycky si člověk musí pro sebe v hlavě udělat priority, co chci a co pro to budu dělat. Největší problém máme sami se sebou. Nabereme si toho moc a nemůžeme všechno zvládnout.
Já jsem nedělala a nedělám vždycky všechno správně. Naopak. Teď po 25 letech v zaměstnání  se můžu ohlédnout a zhodnotit, co bylo dobře a co ne. Já jsem například často pracovala na úkor spánku, a to není dobře. Naštěstí mám po rodičích hodně energie, tak jsem vše vydržela.

Jak to máte u vás práci, co se týká slaďování práce a rodiny. Jste vstřícný zaměstnavatel?

Máme 29 zaměstnanců, začínali jsme s pěti. Byly jsme většinou čistě ženský kolektiv, ale cítila jsem, že potřebuji mít genderově vyrovnanější tým. Je opravdu úžasné, jak to nyní funguje. Když přijímám zaměstnance,  je pro mě důležité, jaké má znalosti a zkušenosti, co dělal a co chce dělat. Ale stejně důležité je, co je to za člověka, jaké má hodnoty, jak zapadne do týmu. Příjemná atmosféra na pracovišti je základ. Stačí jeden člověk, který dokáže hodně pokazit. Je negativní, toxický. Potom se všechno věnuje řešení špatné atmosféry a málo se věnuje práci. My jsme mezinárodní firma, nemáme v naší pobočce příliš mnoho zaměstnanců, ale musíme dodat stejné výsledky a dokumentaci jako ostatní pobočky. Je skvělé, že to zaměstnanci chápou, pracují naplno a hlavně dodržují pravidla, na kterých jsme se společně dohodli. Velice si jich za to vážím.
Máme tolik povinností a úkolů, že všichni máme tendenci trávit v práci příliš mnoho času. Jsme malá pobočka, lidé jsou v práci dlouho a všechno stejně nezvládnou, práce přichází nějak kontinuálně. Tak jsme udělali takové pravidlo, že všichni musí odejít v 6 hodin domů. Pokud chtějí zůstat, musí mít vážný důvod a musí to mít ode mě povoleno. No, teď mě napadá, že se to nějak v poslední době nedodržuje, musím to znovu připomenout…
Pořídili jsme karty na sporty a udělali jsme několika denní workshop pro zaměstnance, zaměřený na work life balance. Práce není všechno, mluvili jsme o výživě, o cvičení, o vztazích atd.
Naučila jsem své zaměstnance, že pokud mají příliš mnoho úkolů najednou a nemůžou je zvládat, aby nechodili po chodbách a nestěžovali si všem v okolí, ale přišli za svým nadřízeným a domluvili se na postupu, co udělat nejdříve a co odložit.
Velký problém nejen ve firmách, ale obecně v naší české populaci, je s komunikací. Lidi se možná bojí nebo neví, jak na to, přijít za svým nadřízeným a říct mu, že s něčím nesouhlasí a chtěli by změnu. Mnohdy oprávněně. Bojíme se, a navíc někteří nadřízení ani nenaslouchají. Já jsem asi jiný typ nadřízeného. Prosazuji principy leadershipu. Motivovat lidi, posouvat je a hlavně být flexibilní, protože spousta věcí se každý den mění. Moji roli vidím v tom, abych lidem pomohla orientovat se, co je hlavní, co musíme udělat hned a co počká. Pořád chodí nové a nové úkoly, ale vždycky je možné to zvládnout. Je hrozně důležité, aby nadřízení měli otevřené dveře, naslouchali a snažili se vnímat emoce ve firmě.
Není to jednoduché. Většina z nás má zaplněný diář, máme program nastavený po  půlhodinách. Chceme taky někdy jít domů. Já  mám nastavené pravidelné schůzky s kolegy, kdy řešíme situaci, jak jsem popsala. Je to časově náročné, svoje úkoly někdy díky tomu přesunuji na později. Ale je pro mě důležité, aby byli zaměstnanci v pohodě a motivovaní. Četla jsem, že dnes jsou úspěšní šéfové, kteří jsou flexibilní a dokážou se přizpůsobovat neustále se měnícímu prostředí a zároveň dokážou pracovat s emocemi.

Nepřemýšlela jste o tom, jak tyto své schopnosti leadershipu využít třeba v samostatném podnikání?

Nikdy jsem se necítila být povolána někomu radit. Každý člověk je tak individuální, že mu druhý nemůže říkat, co má dělat. Na druhou stranu, když začínáte v práci nebo soukromém životě něco nového, potřebujete povzbuzení, inspiraci. Nebo jiná situace – některé ženy cítí jako velký problém, když jejich děti vylétnou z hnízda. Mnohé si ani nevzpomenou na to, co je dřív bavilo. Jsou zavřené, potřebují někoho, kdo by jim pomohl znovu najít radost. Každodenní život a starosti jim omezí způsob myšlení a oni najednou zapomenou, že kdysi bývaly šťastné.
A tak jsem vyslyšela různá přání a doporučení svého okolí a začala jsem dávat dohromady projekt, který bude podporovat ženy v jejich nových začátcích a pomáhat jim prožívat plnohodnotně svůj život. Je to takový můj projekt, kterému ve firmách říkáme „social responsibility“. Mně to jde od srdce.

Líbí se mi, jak víte přesně, co chcete a jdete za tím. Kde berete svoji sebejistotu?

Sebejistotu necítím ve všech oblastech, ale v mojí pozici bych ji měla vyzařovat, abych byla oporou a tahounem pro svůj tým. Když je zle, tak je to právě nadřízený, kdo musí tým podržet, být vyrovnaný a silný. Samozřejmě musím na sobě pracovat. Vím, kde jsou moje silné stránky, a vím také, jaké jsou moje slabší stránky. Ale nestydím se za to. Každý člověk je jiný. Mohu si dovolit to přiznat. Moje sebejistota je spíše autenticita.

Myslíte si, že dobrým leadrem se člověk rodí nebo se jím může stát?

S něčím se člověk narodí, ale na všem se musí pracovat. Něco odkoukáte, něco nastudujete, něco vám řekne intuice. Čím dál více jsem přesvědčená, že dnešní leader musí do pozice dozrát, projít různými složitějšími situacemi. Už nejsou doby klasického managementu, nařizování, kárání za chyby, vedení z pozice síly. Současný trend vedení lidí je směrování, komunikování, motivování, naslouchání, poučování z chyb, upozaďování ega nadřízeného, schopnost akceptovat názory druhých, dělat kompromisy. Není to jednoduché, vyžaduje to zralost a dostatek energie. Já ve vedení lidí využívám také zkušenosti z rodiny, z výchovy dětí, z partnerského života, atd.
Člověk se nesmí bát přiznat, že kromě toho, že dělá mnohé správně, dělá také spoustu chyb.
Chyba nadřízených je snažit se zdokonalovat lidi v tom, co neumí. Pro firmu i zaměstnance je velmi přínosné posilovat silné stránky.

Děkuji za inspirativní rozhovor
Hana Krejčí